Rytmus

Teď se mrkneme na tu ruku, co kmitá v rytmu diska, pokud se zrovna neopírá o tělo kytary.
V podstatě má dvě možnosti - hrát přes všechny struny, nebo vybrnkávat akordy (klasické hraní melodií teď nechám stranou)
V “odborné literatuře” Já písnička :o) můžeme vyčíst několik případů. Pokusím se popsat ty, které používám.

Pochoďák

- rytmus na dvě doby. Může mít několik variací provedení (některé z nich dokonce nezní strašně)

↓ ↑               ↓ ↓↑                 x ↓ x ↓ x ↓↑↓↓ 

Valčík

- rytmus na tři doby. Může se i vypustit několik úhozů a “vylehčit” tak písničku.

  ↓ ↑ ↑                               ↓ ↓↑ ↓↑                             ↓ o ↑↓ 

Šestiosminový

- opět (minimálně) dvě verze provedení

Pionýrák

- základní čtyřčtvrteční rytmus učený snad všude - můžete vyzkoušet tréning s metronomem. Hodí se pro většinu písniček, je možné přidat tzv. perkusivní úder, kdy při úhozu do strun tlumíme zápěstím.

 ↓ ↓↑ ↑↓↑                           ↓ x↑ ↑x↑

2. čtyřčtvrteční rytmus

- s úspěchem nasazuji všude tam, kde pionýrák selhává. Výběr mezi nima je o vkusu.

 ↓ ↓ ↑↑↑ ↓↓

3. rytmus

- svižnější, je například v Andělovi od Kryla.

 ↓ ↑↓ ↓ ↑↓ ↓↓

Bossa nova

- to už je podstatně složitější (dalo by se zařadit spíš mezi vybrnkávání - palec proti třem prstům)


Perkusivní úder

Každý rytmus jde měnit, upravovat a vylepšovat. Jedním ze způsobů je perkusivní úder. Je to krásný pojmenování hezky znějící, snadno popsatelné, ale docela těžko zvládnutelné dovednosti. Provádí se pravou rukou, kdy nemáchnete rovnoběžně s vrchní deskou kytary, ale zaboříte se do strun pod úhlem 27o, přičemž zároveň struny utlumíte dlaní (tou částí, kterou karatisti lámou cihly).

Jiná podobná změna může být prováděná levou rukou, kdy se krátce po úderu do strun akord uvolní, ale pořád ještě přidržuje polštářky prstů. Tohle se už ale nejmenuje "úder".

Vybrnkávání

Pro začátek (většina u toho zůstane) vypustíme malíček a ostatním prstům přidělíme do opatrovnictví strunu. Prsteníček má E, prostředníček H, ukazováček G a palec si vezme na starost basový struny. Aby se dal rytmus zapsat, pojmenujeme prsty.
p – palec, i – ukazovák, m – prostředník, a – prsteník
Pár příkladů. Tady mají všechny tóny stejnou délku – opět jednodušší verze, ale zůstaňte u toho dlouho, dokud si to úplně neosvojíte. Až tohle budete zvládat, nikdo vás neudrží, abyste si nevymýšleli svoje vlastní a pak i změny během písně, ale to už je další level. 

2/4 p  i  ma  i                       4/4 p i m i a i m i                   4/4 p i m i a m i m                 4/4 p a m i a m i m             3/4 p ima ima                       3/4 pa m i                             6/8 p i m a m i     

Tak a co s tím palcem? Měl by si vybrat tón, podle kterého se akord jmenuje (viz obr. hmatníku) např. Cdur-C, Dmol-D. Samozřejmě může hrát i jiný tón-je to o citu. Můžeme tak třeba hrát „polkovou basu“ – např. u akordu D se tak střídá D A, ale to se zas tak moc často nehodí. Nebo se dá hrát basa i s přechodama a se vší parádou. Rozhodně si ale povětšinou vystačíte se základem.
Další pěkná věc je během vybrnkávání akordů hrát i nosnou melodii písničky – ta má být vždycky nejvyšší tón z akordu. Velká část melodie se dá najít přímo v akordech, který se normálně hrajou a zbytek se buď přidá tu a tam malíček, nebo se naopak prst oddělá, nebo se chytí jiným obratem (např. baré nebo nějaký odvozený akord).